Mezi čtrnáctým a patnáctým rokem, když jsem ochrnula,
se mne zdával stále stejný sen. Byla jsem rusalkou, nebo
andílkem, který nepotřeboval nohy, protože lítal a vznášel
se ve splývavé říze nad rybníkem či nad tůní v hlubokém
lese. Taky u toho asistoval Měsíc, na jehož srpku jsem se
pohupovala, vznášela mezi hvězdami, či mu recitovala
verše Jaroslava Seiferta. Tyto vize mne provázely sto dnů,
zrovna tak jako ono postižení, které bylo způsobeno rychlým
růstem, jak nakonec zjistili v písecké nemocnici. Ochrnutí
se opakovalo i krátce po narození syna, ale naštěstí se to
upravilo do dvou týdnů. Ovšem stejný sen se vrací, kdykoli
jsem ohrožena na životě. Víly a rusalky asi nestárnou, protože
se objevuji stále s rozevlátými světlými vlasy, někdy sedící
ve kvítí na paloučku v lese jindy na Měsíci.
(Ilustrační obrázek jsem si půjčila od Sisi z článku Poezie na Měsíci
ze zrušeného blogu)