Včera, když jsem uviděla téma týdne, tak jsem si vzpomenula
na dobu před několika desítkami let, kdy jsem jako malá,
dostala od tatínka plyšového medvěda. Byl celý žlutý, měl
černé oči a červený čumáček. Tenkrát jsem neměla ani narozeniny,
ani svátek. Tatínek se vracel z nějaké dlouhé cesty a chtěl udělat
svojí holčičce radost. Měla jsem čtyři roky a byla jsem celá popálená.
Jako film se v noci odvíjel sen, který připomněl celý příběh, jakoby
se stal zcela nedávno. Tenkrát jsme bydleli v Písku ve velkém
třípokojovém bytě s výhledem do zahrady. Spávala jsem v postýlce,
která už se v tom věku nezavírala postranicemi se síťkou. Naši v zimě
v ložnici netopili, ale u postele býval zapnutý teplomet, abych nemrzla.
Jednou jsem se probudila a utíkala jsem na záchod, který byl vedle
pokoje. Zřejmě jsem zakopla o šňůru teplometu a spadla na něj. Byla
jsem pak celá popálená. Hrozně dlouho se to hojilo, skoro půl roku.
Plyšového Méďu jsem měla moc ráda, spávala jsem s ním asi do deseti
let a taky jsem si s ním povídala. Jednou ho moje maminka chtěla
vyčistit, ale nedopadlo to. I přesto však Méďa seděl na polštáři mého
lůžka a ač ošklivý, vybledlý a otrhaný, byl pro mne vším.