"Rád procházím jarní tržnicí. Pokaždé si koupím květinu v kořenáčku. Nejkrásnější však
bývají macešky. Přemýšlím o tom, proč mne tak lákají a co s nimi udělám. Někteří lidé macešky nosí a sázejí na hroby. Pak se stává, že vzpomínka u hrobu dostává nový sametový charakter.
Je to něco jako duha, která se vloudila do slzy až nad obzor. Zasazené macešky potvrzují sílu
okamžiku. Mrzí mě, že si někteří lidé myslí, že macešky jsou smutné přítelkyně hrobů.
Farář a básník Jakub Deml napsal: " Maceško, nikdy ses mi nehodila do kytičky, ale kdyby
smrtihlav neměl milující bytosti, nežil by už. Kdožpak zná všechna tajemství noci !"
Motivy našeho jednání nejsou mimo dobro a zlo. Naše jednání žije uprostřed života, který
není pouhý mechanismus, ale i pohyb nitra. Maceška se mi taky nehodí do kytičky, ale vede mě k zadumání. Přemýšlím, tápu, hledám a najednou se usmívám, protože dívám-li se na ty pestré sametové kvítky, dívám se do zrcadla. Macešky se smějí. Všimněte si jich. Mají očička a pusinky.
A ty kvítky se nemračí ani nekaboní, ale rozdávají úsměv, a tedy i radost, a možná i štěstí.
Proto je mám rád. A všichni jistě tušíte, proč mohou být také na hrobech.
A tak vnímám krásy úsměvů a zadumání, které kráčí Pískem. Z trhu na hřbitov, z městských
zahrad do parků, ke kašnám a záhonům..."
(Michael Štojdl : Macešky. In.: Otavín. Revue Písku Písecka Prácheňska, 5-6, 2002, s. 106)