Dneska na svátek Jiřiny jsem konečně po týdnu vyšla ven.
Ještě ráno to vypadalo divoce a šíleně to klouzalo, ale po
poledni hodně sněhu roztálo a dalo se chodit opatrně kolem
dokola. Potřebovala jsem odeslat dopis a zaplatit sipo. Na
poště byla fronta dlouhá až ven. Stálo tam v řadě dvacet
čekajících na tři okénka a šlo to velice pomalu. Ale občané
bydlící na našem sídlišti si už zvykli, že je to vždycky svízelné.
Před poštou byli tři pejskové, každý byl uvázán jinde a svorně
se zdravili hlasitým štěkotem. Moc těch kroků nebylo, ale
dýchalo se venku velice příjemně. Ušla jsem s manželem celkem
1400 kroků.
